Portrét

Mým domovem je الاطلس الكبي

V keltském horoskopu druidů, jsem strom. Cedr.
(Lidé narození v Cedru 14. až 23. srpen a 9. až 18. únor)
 

 
    
 

Je to majestátní strom. Roste rychle a dosahuje obrovské velikosti. Ve starověku patřilo cedrové dřevo mezi nejdůležitější. Cedry jsou odkázané na mírné klima, ale dokážou se i přizpůsobit a prosadit. Rozhodně je to strom, který imponuje. Cedr je velice široký a rozložitý vždyzelený jehličnan, který dosahuje výšky až čtyřiceti metrů. Má kuželovitý tvar, ale tupou špičku. Rozložené větve směřují navzdory jasně patrné hmotnosti šikmo vzhůru. Kůra je tmavě šedohnědá a šupinatě rozpraskaná a brázditá. Tento strom kvete - a to je zvláštní - v září. Všechny květy jsou válcovité a samičí šišky mají velmi široké šupiny. Cedr atlaský pochází - jak už jméno napovídá - z lesnatých oblastí pohoří Atlas v Maroku a Alžírsku. V mnoha odrůdách se však vysazuje i na jiných stanovištích. Všem cedrům je společné, že kvetou až na podzim - na rozdíl od všech ostatních jehličnanů. Cedrové dřevo se již od starověku používá ke stavbě lodí a k výrobě nábytku. Dokonce i ve Starém zákoně je zmínka o čilém obchodu s cedrovým dřevem. A říká se, že žvýkání cedrové pryskyřice dodává sebedůvěru. Pro Kelty byl cedr stromem osvícených. V truhlách z cedrového dřeva uchovávali své kulturní poklady. Tento strom symbolizoval velikost a vedení v pozitivním smyslu.
 

 

Cedry udávají tón a dokážou velké věci. Jsou to skutečné osobnosti a rození vůdci. Zvládají život, srší optimismem a sebedůvěrou, dosahují velkých cílů a milují silné smyslové podněty. Lidé zrocení v cedru jsou přirozené veličiny ve svém oboru, majestátní, bojovní, otevření a přímí. Z dobrého chtějí jen to nejlepší. Jejich charakter a osobnost jsou zkrátka imponující. A nikoho nepřekvapí, že všude tam, kde se ukážou, udávají, jak už jsme řekli, tón. Stojí zkrátka ve středu dění a již od počátku jsou na sluneční straně života. Navíc mají vysloveně dobrý vkus. Jejich smysl pro ladné tvary a bezpečné vycítění stylu z nich dělá umělce nebo přinejmenším znalce a milovníky umění.

 

Cedry se o sobě domnívají, že jsou nedoknutelné autority. Přitom ostatní zkrátka přehlížejí. Odpor ani nevnímají. Jestliže se je někdo přece jen odváží otevřeně kritizovat, naběhne si na nůž. Cedry vidí v jakékoliv kritice ohrožení svého sebevědomí a své důležitosti. Kritika se zkrátka rovná urážce majestátu. Sebektritika - co to je? Lidé zrocení v cedru jsou bezuzdní, mají nesmírný hlad po životě a občas sklony k prostopášnosti. Cedry zpravidla nemívají problémy - a proš taky? Život se musí hezky řídit podle nich, neboť jen ony nejlépe vědí co a jak. I Keltové považovali osoby narozené v tomto speciálním čase za obdivuhodné, nedotknutelné světlé. K tomu není co dodat. I když ... a tím začíná ono dilema. Jestli cedry něco nesnášejí, pak jsou to pochyby. Buď je překonáš, nebo se v nich budeš zmítat! Jistě, stává se to jen zřídka. Ale když se pozorněji podíváme na botaniku tohoto stromu, uvědomíme si, že tito báječní hrdinové potřebují mírné klima a příznivé prostředí. Jenže v dnešní době už skoro nikdo neví, co je respekt. A to dává cedrům zabrat. Protože střední cestu nalézají stěží. Buď jsou něco (a to skutečně něco!), anebo silně znejistí. A pak trpí víc, než je třeba. Když přijde na věc, nejsou totiž tak psychicky odolní jak předstírají. Tam v rozlehlých pustinách Vysokého Atlasu a nehostinných oblastech divokého Alžíru, jsem doma.

Je důležité znát svůj strom! Vědět odkud pochází, co má rád a kde se mu daří. Znát historii svého stromu. Znát souvislosti.
Tak a teď už o mně víte skoro úplně všechno :-)

  

1971 - 1984 - Malý chlapeček, který kvete vždy na podzim jako jeho cedr. Sní o širokých a rozložitých větvích a velkých vyškách, odkud je dobře vidět na svět. Ve 3 letech vyšlapal po svých nožičkách za doprovodu táty na tatranský Kriváň (2494 m.n.m.). S malou partou "juniorů" - podobně podivných chlapečků z Moravského krasu, začal posléze provozovat roztodivné činnosti. Slaňovat Dulfferem na dvojitých prádelních šňůrách, na repkách z Horalu, jezdit autobusy se stavební přílbou, kýblem, motykou a krumpáčem do pseudokrasu na Chlumy u Bořitova a o něco později do Skleněných dómů, Mastného fleku, Koňské jámy, č.17, Řečiště, Podhradní, Dantova pekla, spodních pater Sloupských jeskyní a dalších a dalších. Domovskou organizací byla ZO 6-20 Moravský kras, v té době vůbec jedna z nejaktivnějších v Moravském krasu. Za doprovodu starších, zkušenějších sbíral zkušenosti a odzíral co a jak. Jednou ze stěžejních akcí byla silvestrovská výprava 31.12.1983 do Novoroční jeskyně s velkým Valdou (Honza Valoušek). Vylezli jsme před půlnocí a slavili Nový rok v provozní budově Punkevních jeskyní. Ráno ve tři na Nový rok jsme se koupali v téměř zamrzající Punkvě při minus pětadvaceti a s ranním rozbřeskem už šplhali "po káblu" na svařák do bufetu na Macochu. Byly to úžasné časy. Kořeny se v krasu zapouštěly nesmírně hluboko. Vzpomínám na ty úžasné hodiny strávené třeba v závějích při barvících pokusech u Malého Výtoku a Stovky, kdy jsem byl svědkem pádu meteoritu, který jsme pak X let později hledal ve svazích nad Malým Výtokem, leč marně. Čekal jsme na obarvenou a světélkující vodu fluoresceinem a třásl se zimou v závějích sněhu. Spolu s rozšiřujícím zájmem a operačním radiusem chlapečka, začalo obléhaní Hřebenáče a vymýšlení strategie zdolání jeho příkrých stěn. Skály Otec, Matka, Evropa a Indie ve Sloupu neunikly jeho bodré pozornosti a vertikální křivky spolu s podivnými lidmi kolem v něm zbuzovali pocit sounáležitosti a porozumnění. Čas prvých výstupů na Hřebenáč, Henriovku, Kateřinský prst, Evropu, Indii a další mezníky Moravského krasu se mísily s průzkumy oken v Kolmé, Postranní a Černé propasti, lezení komínů nad Wanklovým jezírkem a zdolávaní Bočkova okna v Nagelově prázdnotě. Touha zdolávat příkré vápencové útesy se mísila s tajuplným světem temnot dole pod nohama. Inu, krásné časy.
 

1985 - 1993 - Období lezení, jeskyní a cestování za lezením a jeskyněmi. Nekonečné akce do Skleněných dómů, Dantova pekla, Ventaroly, Korálového závrtu. Období velkého jeskyňaření v Moravském krasu. Klubová základna (maringotka) nám stojí nejprve na parkovišti u Kači také pod Zobany, posléze na Skaláku, finálně na Macoše na velkém parkovišti. Následují dlouhá léta prvých sestupů do Macochy - Čertovým komínem, Hluboký závrt, Plánivy, Amatérka, Srnčí a samozřejmně nové lezecké postupy ve Skleněných dómech směrem k povrchu. Pilujeme jednolanovou techniku jak to jen jde. Prvé lezení centrální stěny Macochy na Horní můstek. Nastala postupně doba lezení, usilovného a systematického tréninku a započal útlum dole v temnotách. Na několik dlouhých let. Členství v HO Zbrojovka Brno a krajská reprezentace. Prázdniny na Beckově, Skalce, Tomašáku a v dalších slovenských oblastech. Super lezení v Tatrách. Lezení začalo samo sebou za humny a prvními pionýrskými krůčky v domácím Moravském krasu dále přes slovenské oblasti, polskou Juru a maďarské vápno. Následovaly měsíce práce na stavbě nedaleko německého Ulmu ihned v roce 1990, lezení ve Frankenjuře a lezecký trénink v lesích a skalách nedaleko Blauberen, kde jsme si vytvořili důmyslnou soustavu hrazd a posilovacího náčiní. Každá vydělaná marka šla tehdy na náklady spojené s cestováním za lezením. A pak to šlo ... Arco, Finale Ligure, Cimai, Verdon, Buoux, Quiros, Montserrat, Sisteron, Ardeche, Volx, Ceusse, Russan, Ardeche, Fointaneblau atp., 3 měsíce soustavného a vydatného lezení ve Francii a Španělsku. Nádherné a svobodné období plné vzpomínek na vůni levandule, bolesti prolezených prstů, na chut červeného francouzského vína, ale také na nahořklou chuť vynikajících sýrů, na dlouhé noci strávené v krabici od pračky na pařížském nádraží Austerlitz, v pařížském metru a v kontejneru u Invalidovny. Přenádherné noci u Seiny a na Parnasu pak ranní káva v jednom špinavým baru na St. Germain. Nechyběl táborák na dunách v Arcachon, červené víno spolu s koupáním v Atlantiku a poslouchání příboje v přístavu Biarritz. Vše cestou za lezením po evropských oblastech. Také rád vzpomínám na hodiny strávené na dálnicích a odlehlých francouzských silničkách při věčném stopování. Notoval jse si často do rytmu cikád. Úmorné vedro na krajnicích, ale také prvý závan mořského vzduchu u Orange. Večery na promenádě v Avignon a v centru Aix en Provence. Jo a pořezané a ulepené prsty od sběru vinné révy, kdesi v odlehlých vískách Ardeche a ty nekonečné noci v nejkrásnějším hotelu - Marriott pod hvězdami :-) Jej ... Následuje přechod speleo VHT pohořím Picos de Europa do Pyrenejí. Uf, stýská se mi po tom krásném a beztarostném období. Lezení rozmanitých cest do klasifikace 7c+/8a (9+/10- UIAA). 7 let usilovného, systematického tréninku a lezení. Volání temnot se však stupňovalo a bylo neúprosné. Jo, jo. Klíček duše se dral k poznání. Za světlem. Říkal ... Jdi dál. Svět temnot neúprosně volal. Právě reformující se speleologická záchranka v Moravském krasu byla ideálním začátkem nového období. A tak to začalo.

1994 - 2009 - Období inspirované zejména knihou H.Tazieffa - Drama Svatomartinské propasti (1966), kterou jsem odhalil kdysi ve třinácti v domacím archívu. M.Loubens věděl kudy to půjde ... :-) Dodnes se k ní velmi rád vracím. Inspiruji se a srovnávám. X-výjezdů za jeskyněmi do polských Tater. Wielka Sniezna, Nad Kotlinami, Pod Wanta, Marmurova, Ptasia, Lodowa Litworova, Mietusia, Czarna, Bandzinoch Kominiarski, Sniezna Studna, Kozia atd. Zamilovaný kraj bílých skal, barevných modřínů, dřevených stavení a již prvého sněhu. Večery na Krupowkách v Zakopanem, noční návraty dlouhými dolinami na bazy v Koscielisku. Polský Ziwiec! Opravdu hluboké jeskyně začínají však až v roce 1994 ve slovinských Julských Alpách, kdy zakládáme společně s přáteli tým KOTA 1000. Následuje Cernelsko brezno -1198m, Brezno Hudi vršič -620m s gigantickou šachtou Zlatorog 385m hlubokou, vysokohorský kras, rozkvetlé rododendrony, vůně horských trav a síla nového pevného přátelství. V závěsu zimní, francouzský Jean-Bernard, tehdy nejhlubší propast světa s 1602m. Pošilháváme i po vlastní oblasti. V 1996 je to tady. Možnica, oblast na italsko-slovinské hranici, objevy desítek jeskyní z nichž C11 je nejhlubší -664m. Na patnáct výprav v letním i krušném zimním období odhalilo další perspektivní objevy a pokračování. V roce 2000 se přesunujeme na Mt.Kanin. Do vysněné oblasti! Celý masív cca 80km2 znám skoro nazpaměť. Snad kámen po kamenu. Následují drsné zimní výpravy do Skalarjeva brezna, Brezna pod velbom, Vrtiglavice a dalších. Projekt se rozbíhá naplno a výsledky na sebe nenechají dlouho čekat. KM 48 Češka jama, brzy propojujeme v jeden celek v 910m hluboký systém Češka-Velbo. Každým rokem trávíme na Kaninu měsíc času. Výjezdy prokládáme expedicemi do Mexika (Cueva Cheve -1484m), na Kavkaz (Krubera-Voronja -2191m), Velebit (Patkov gušt -553m), Vercors, Rakouska, Řecka a do dalších nádhených oblastí. V roce 2005 a 2007 absolvujeme náročné zimní expedice na Arabiku, na Kavkaz do nejhlubší prospasti světa Krubera-Voronja -2191m. Následuje nový český hloubkový rekord a nový rekord světa (2007). Kanin mi ale přirostl k srdci. Je stejně tak nedílnou součástí mého života jako moje dcera Marie a žena Martina. Vím, že cestu dolů k Soči jednou najdeme. Vím, že tam je! Mnoho výjezdů končí na nízké účasti a to mě upřímně mrzí. Speleologie není individuálním sportem. A nikdy nebude! Potácet se sám v hlubinách Skalarjeva brezna je nemyslitelné, i když si to mnohdy skoro připouštím. Když tak sedím kolikrát na lavce u koče Petra Skalarja a pozoruji to rozlehlé plató pod sebou, vzpomínám a hlavně plánuji! Znám tady každý kámen, strouhu, depresi, vchod. Poznám každý vrchol, cestu a zkratku v tém bílém bloudivém holokrasu. Zimní expedice přímo miluji. Moje operační teplota je identická se zimními podmínkami na Kaninu. Svědčí to mé psychice a hlavně motivaci. To hlavní teprve přijde. Cítím to v kostech (leda že by nepřišlo :-)

 

Putováním spojuji nitky souvislostí. Jen niterným a bytostným vnímáním jsem schopen čelit sprše otázek svého já. Někdy je to krutý boj. Rád se jej ale účastním. Pravda se dere totiž na povrch. Čím častěji a rozmanitěji vnímám, tím méně čelím. Vím. Proto putuji. A někdy až za hranice sluneční soustavy. Není důležité, kde jsi a co děláš, ale jak to děláš a s kým to děláš.